Zajímaly by mě tvé florbalové začátky. První záznam v systému je až v roce 2011, kdy jsi začínal za Olomouc.

Je to tak, od začátku hraju v Olomouci. Ale začínal jsem v roce 2010. Už od mala jsem byl sportovní typ. Ještě doteď mě baví hodně sportů, třeba i fotbal nebo hokej. Moje mamka se zná z práce s mamkou Tomáše Hrušky, slovo dalo slovo a já jsem jel na soustředění s týmem, kde jsem začal s florbalem pořádně.

A proč zrovna florbal, a ne fotbal nebo hokej?

Na fotbal jsem nešel, protože jsem nebyl zrovna šikovné dítě a ani mamka si mě neuměla představit jako nějakýho čutálistu (smích).  A začínat hokej v devíti letech už je pozdě.

Na florbal ještě pozdě nebylo?

Díky tomu, že je florbal relativně mladý sport, tak ne. Třeba Šimon Borik, se kterým hraju celý život začal jen o rok dříve než já. Tam až taková ztráta nebyla. Jako dítě jsem byl na florbal docela šikovný, takže dohnat rok, dva nebyl až takový problém. 

Čím ti florbal tak učaroval, že sis nezvolil jiný sport?

V FBS jsem si našel spoustu kamarádů, kteří mi zůstanou i do života. Taky mi to i docela šlo. Jsem hodně soutěživý, vadí mi i když mě kamarádi porazí třeba ve stolním tenise, takže všechny sporty dělám na maximum.

Za těch pár zápasů v letošní sezoně jsi nasbíral pět kanadských bodů, z toho čtyři branky, ale zároveň jsi i těsně druhý nejtrestanější hráč. Souvisí to s tím, že nerad prohráváš?

Tresty jsem měl vždycky. Já jsem nikdy nebyl žádný buldozer, vždycky jsem byl topol, do kterého když foukneš, tak spadne. Ale někdy opravdu fauluju zbytečně. Protože jsem vysoký, tak jsem i dost pomalý. Takže když jsem nestíhal, tak jsem zůstal stát a borec se o mě rozsekal (smích). Patřím k těm častěji vylučovaným, ale nemyslím si, že bych byl agresivní.

Máš spíš proporce basketbalisty. Má tvá výška 192 cm spíš výhody nebo negativa co se týče florbalu?

Všichni si myslí, že určitě hraju basketbal. V životě jsem ho nehrál (smích). Každý trenér, který mě kdy trénoval, by potvrdil, že nejsem pohyblivý a rychlý. Ale osobně si myslím, že není výhodné být ve sportu malý. To je pak větší problém, než kdy jsi vysoký. Celkově je ve florbale víc a víc vysokých hráčů.

Na druhou stranu, Adam Klimeš je, dle statistik, jedním z nejlepších hráčů současného A-týmu a měří jen 175 cm.

Adam je nejlepší hráč, se kterým jsem kdy hrál. Zkušený na hokejce, rychlostně skvělý, má to uspořádané v hlavě, a ještě ke všemu je super kluk, mám ho moc rád. U něj nejde o výšku (smích).

Spolu s Danem Tichým teď trénujete mladší žáky, příští rok si je přebereš sám a budeš Danovi dělat asistenta u těch starších. Do jaké míry tě trénování ovlivňuje jako hráče?

Abych řekl pravdu, tak když trénuju, nedívám se na sebe jako na hráče. Samozřejmě své hráčské zkušenosti využívám v tréninku. Já jsem ale z ročníku, který měl každý rok nového trenéra a každého z nich si pamatuju. Od každého z nich jsem si vzal co se mi líbí a snažím se vyvarovat chybám, které dělali. Trenér jsem chtěl být vždycky. Zatímco si mí vrstevníci hráli s legem, já jsem skládal sestavy pro reprezentaci (smích).

V čem máš teda jiný styl?

Snažím se dětem ukazovat spíš správný směr a nepanikařit je. Já jsem třeba celý život poslouchal, jak jsem hubený, a že nejím. Přitom to nebyla pravda, při mé výšce je o dost obtížnější nabrat váhu. Takovému chování se snažím vyvarovat.

Trénujete s dětmi i teď?

Trénujeme online anebo děláme takové akce, jako byla cesta do Wu-chanu a podobně. To děcka plnila hodně vzorně. Já bych jako dítě takový poctivý nebyl. Možná bych na online trénink došel, ale běhat ne. K tomu jsem dozrál až později (smích).

Trénuješ i ty sám v „koronapauze“?

Udržuju se v kondici spíš silově, běhání mě moc nebaví a kdoví, kdy budeme zase hrát. Spíš si zacvičím abych se těm trenérům zavděčil (smích). Ale chybí mi cesty na zápasy, pokec se spoluhráči, nervozita před zápasem i radost z vítězství.

Jak vypadá takový online trénink?

Přes ZOOM se sejdeme na 40 minut, většinou tak třináct dětí a jeden trenér. Buď trénujeme s florbalkou, nebo kondičně. Když je kondiční trénink, tak jim ukážu cvik a pak je kontroluju. Ze začátku jsem byl proti, ale beru to tak, že aspoň něco dělají a určitě jim to neuškodí.

Bude po návratu na hřiště hodně znát absence klasických tréninků?

Určitě. Hodně mě to mrzí. Letos jsme měli velký počet dětí, které jsou na tom dobře a mohly se za rok výrazně posunout. Jsou v takovém věku, kdy s nimi můžeme dobře pracovat, aby se rozvíjely v herních situacích a v myšlení. Ten rok bude chybět.

Nalaďme se trochu na pozitivnější notu. S mladšími žáky jsi vyhrál prestižní turnaj Prague Games. Co bylo klíčové pro vítězství?

Měli jsme obrovsky silný mančaft. Ten byl postavený z hráčů Olomouce, Uničova, Šternberku a Mohelnice. Při prvním soustředění nám půlden trvalo, než jsme vůbec sestavili lajny. Nakonec jsme je dali úplně jinak, než jsme si představovali, ale tým šlapal skvěle. Obrovská výhoda byla, že když se někomu nedařilo, tak tam byli další dva na jeho místo. Společně se Spartou jsme tam podle mě hráli nejlepší florbal. Spartu jsme taky porazili až na nájezdy, kde jsme měli i velkou dávku štěstí.

Jak to vidíš s hráčskou a trenérskou kariérou do budoucna?

Je to těžké. Už po loňské sezoně v juniorech jsem chtěl končit, ale vzhledem k tomu, jak byla povedená a viděl jsem, že zájem trenérů mužů tady je, tak jsem si říkal, že do toho ještě půjdu. V plánu bylo s muži postoupit z divize, což se ale bohužel nepovede, protože se liga určitě nedohraje. Příští rok už asi pokračovat jako hráč nebudu. Kdybych měl hrát, tak se tomu chci věnovat intenzivně, což bych při trénování dvou kategorií nezvládnul. Nejhezčí scénář je, že budu příští rok trénovat a možná bych se ten další rok k hraní vrátil. Když se na florbal dívám, tak mi samozřejmě chybí. Chybí mi ta emoce, parta, vítězství…byla by škoda to zabalit.

Teď s Tomášem Hruškou komentujete zápasy. Jak se to stalo?

Když jsem byl menší, tak mě vždycky zajímala žurnalistika, žral jsem Roberta Zárubu, komentoval jsem si doma zápasy. Postupem věku mě to nějak pustilo. Ale když mi Hrůša volal, že by chtěl komentovat zápasy, potvrdil jsem mu, že do toho jdu asi do dvou vteřin (smích). Pak jsem si v duchu říkal, co jsem to udělal. Taky jsem v prvním zápase řekl tři věty a z toho jsem se dvakrát zakoktal. Realita byla úplně jiná, než jsem si představoval. Ale dobrý. Měl jsem strach, abych neříkal hlouposti, ale snažím se to dělat, jak nejlíp umím. Teď byl ale problém s jednou hláškou no (smích).

S jakou?

Já jsem to měl určitě říct líp. Když hokejový nároďák hrál proti Švédům, tak při nájezdech řekl Robert Záruba: „roztáhni mi ty betony, a já ti tam kotouč pošlu, jak se sluší a patří.“ Já jsem při gólu, který padl mezi nohy, řekl: „roztáhni ty nohy, já ti ho tam pošlu, jak se sluší a patří.“ No, v daný to moment to určitě nebylo myšlený, jak to teď všichni cítíme. Volal mi i prezident klubu…no výsledek je takový, že už to radši nebudu říkat (smích).

Máte i jiné ohlasy na komentování, než ten na tvou poněkud nešťastnou hlášku?

Já mám pozitivní ohlasy. Myslím, že to s Tomem děláme dobře. Vždycky všem říkám, že pokud je nějaký problém, klidně se mi ozvěte a vyřešíme to. 

Ještě jedna vaše hláška mě zaujala. Často označujete jeden typ rozehrávky jako „Uničov“. Je to pouze slovní hříčka, nebo jde o narážku na momentálně poslední tým divize?

Nejde o to, že jsou poslední (smích). My to říkáme, když se vrchem odpálí míček. Nevím, kdo s tím přesně přišel, ale jde o to, že Uničov prostě hraje takovým stylem, že pořád odpaluje balónky pryč. A už se to tak chytlo, že i kdyby ses zeptal mladších žáků, tak budou vědět o co jde. Je pravda, že kdybych byl z Uničova, tak mě to asi trochu naštve, takže se to snažíme mírnit (smích). (fv)