Kdy jste s florbalem začal?

Začal jsem s ním ve svých třinácti letech. Na střední škole jsem do třídy chodil s Tomášem Hruškou, dnešním šéftrenérem FBS Olomouc. Ten mě do toho dostal. Řekl mi, že by bylo fajn, kdybych si pořídil výstroj a přišel na trénink. Tak jsem poprvé „sedl do kasy“.

Takže se dá říct, že jste do toho spíše spadl, než že byste chtěl sám florbal hrát?

Přesně tak. V té době jsem vlastně ani nevěděl, co florbal je. Znal jsem fotbal, znal jsem hokej. Tam jsem trochu v obraze byl. Ale co se týče florbalu, nevěděl jsem skoro nic. Neznal jsem pravidla, slavné hráče, ani jsem nevěděl, jak ten sport vypadá. Dozvěděl jsem se, že ho hraje právě Tomáš a ten mě do toho zapasoval, jelikož jsme se hodně kamarádili.

Začínal jste jako brankář, nebo jste nejdříve hrál v poli a pak se do branky přesunul?

Začal jsem jako brankář. Do branky mě to táhlo už od mládí. Chtěl jsem být hokejový brankář. Líbí se mi styl chytání, toho, jak zaplní bránu, jak mávnou rukou pro puk a podobně. Hrozně mě to zaujalo už když jsem byl malý.

Nejdříve jste chytal u juniorů v Droždíně…

Ano, v tehdejší době Tomáš odešel z FBS a byl u zrodu FBC Droždín. A tedy když mě do florbalu přivedl on, bylo jasné, že mě přivede do Droždína. Tehdy jsem ani FBS vůbec neznal.

V sezóně 2014/15 jste začal hrát za FBS Olomouc. Celkově jste odchytal 36 zápasů za juniory a muže „B“. Byl to velký skok oproti předchozímu klubu?

Určitě byl. V Droždíně jsem dostával dvanáct gólů za zápas. Byl jsem absolutní outsider. Ani jsem vlastně nevěděl, jak se má chytat. To jsem se začal učit až s příchodem do FBS. I tak jsem hodně zaostával za kluky, kteří byli o dva nebo tři roky mladší.

Začal jsem se ale hodně snažit a zlepšoval jsem se. Nebylo to talentem, ale spíš silou vůle. Poctivě jsem chodil na každý trénink, kde jsem měl 95% docházky. Navíc jsme tehdy měli výborného trenéra, Lukáše Rubína, který mě tahal nahoru. Ten vždy vzpomíná na můj první výhoz, kdy jsem míček vyhodil asi metr před sebe a ten se odrazil „10 metrů“ do vzduchu. Opravdu jsem ani nedokázal vyhodit balonek dopředu. Hodně jsem pracoval na tom, abych se ostatním klukům vyrovnal.

Následující ročník jste chytal za A-tým i B-tým. Jak velký byl mezi těmato kategoriemi rozdíl?

„Béčko“ byla tehdy spíš parta kluků, která se sešla v dobré partě a týmovým duchem vyhrála zápas. To samozřejmě platilo i o „áčku“, ale rozdíl tam opravdu byl v dřině. Veliký rozdíl. V divizi byly kvalitnější týmy než tehdy v olomoucké lize mužů. V „béčku“ byla hrozně dobrá parta. Hrálo se na pohodu, s klidem, nestresovalo se a nepotřebovali jsme za každou cenu vyhrát. I díky tomu jsme právě předváděli skvělé výkony. Jestli si dobře pamatuji, tak jsme dva roky zpět postoupili do regionální ligy. Teď už je mezi těmito kategoriemi rozdíl jen jedna liga.

Která sezóna byla pro vás osobně to nejlepší?

Pro mě byla nejlepší druhá sezóna v divizi. Myslím, že to bylo dva roky zpět. Chytal jsem stabilně, celkem se mi dařilo. V mých výkonech byl progres, hodně jsem se zlepšil. Bylo to ale hodně náročné, nakonec jsme nevyhráli a postoupily Hranice.

Na dvě sezóny jste si také vyzkoušel trenéřinu. Jak jste se k tomu dostal?

Automaticky přes Tomáše. Dal mi nabídku na trénování a já si řekl, že to můžu zkusit, že to pro mě bude dobrá zkušenost. Do letoška jsem studoval pedagogickou fakultu. Učitelství směřuje k práci s dětma. Donutilo mě to vyzkoušet si něco nového.  První rok jsem měl na starosti začínající hráče, druhý rok jsem už dostal starší žáky B. Je to super zkušenost a hrozně mě to baví. Kluky mám všechny moc rád. Nikdy jsem s žádným hráčem neměl žádný problém.

Jak vidíte letošní sezónu?

Měli jsme tréninky jen do prosince. Poslední zápas jsme s „béčkem“ v říjnu odehráli v Ostravě. Pak nastala velká krize, do teď se nemohlo trénovat. Myslím si, že teď se ukáže, jestli se florbalisti dokázali připravit individuálně. Jestli dokázali překonat ten tlak. Ukáže se, jestli opravdu makali nebo florbal hráli jen pro zábavu. Pokud má hráč nějakou vůli, tak tohle období překoná. Bude se snažit individuálně a zvládne to. Třeba já jsem se alespoň domlouval s kamarády, že si zajdeme ven zaběhat nebo posilovat, i když byla brutální zima.

Máte vytyčený nějaký cíl, kterého v kariéře chcete dosáhnout?

Mám vždy vysoké cíle. Chtěl bych si zahrát v nejvyšších soutěžích. V budoucnu se třeba ukázat v reprezentaci, což je ale spíš takový nerealizovatelný sen. Ale nikdy nevím. Můžu se za tři roky pořádně zlepšit. Může si mě všimnout nějaký tým a můžu se dostat výš. Pak si třeba alespoň nějaký sen splním.

Snažíte se od někoho brát inspiraci? Máte přímo nějaký vzor?

Vůbec. Jsem člověk, který se soustředí hlavně na sebe. Nemám vzory, ale samozřejmě uznávám hráče, kteří jsou desetkrát lepší než já. Těm se snažím dorovnat. Znám soustu gólmanu, třeba Radovana Michajloviče z Kroměříže (momentálně působící ve FbŠ Bohemians), kterého jsem vždy obdivoval. Ale není to žádný vzor, co se týče chytání. Vždy jsem se zavřel do sebe a snažil se přijít na nějaký svůj styl, který mi bude sedět, abych v brance dokázal předvést nejlepší výkon.

Vzpomenete si na nějakou zábavnou příhodu z kabiny?

Jeden zážitek mám. Tehdy jsme s „béčkem“ hráli v Hranicích. Byl tam takový incident s rozhodčím. Padly dvě červené karty a málem se utkání kontumovalo. Po zápase jsme utíkali do kabiny a zavřeli se tam. Hráči Libiny byli tak naštvaní, že když pak šli do šatnových prostor, rozkopali tam jedny dveře. My jsme se jen zamkli a poslouchali rány. To beru jako zábavnou příhodu.