Tome, nezačal bych ani tak otázkou, ale spíš jednoduchým konstatováním – Olomouc je v Národní lize…

Je to prostě skvělé. Po těch letech, po tolika rozhovorech, které už jsme o tom spolu udělali. Tolikrát už jsme si to jako tým vysnili. Konečně se to splnilo, poslouchá se to skvěle. Je to zadostiučinění.

Postup jako cíl jste si stanovovali posledních několik let. Bylo to o to sladší? Přece jen to čekání bylo opravdu dlouhé...

Ty sám víš, a lidi, kteří jsou v klubu déle ví, jak to pro nás bylo důležité. A v určitých chvílích vlastně i trochu svazující. Klub ale injekci v podobě toho postupu strašně potřeboval. Ano, o to sladší to je, že to je opravdu vydřené. Že jsme si to zasloužili. Cesta byla trnitá, ale vedla k jednomu cíli. A ten jsme urvali v pátém zápase.

Je pro tebe osobně cennější, že jsi do Národní ligy tým dovedl jako kapitán?

Asi je to nějaký odkaz. Neberu to jako nejdůležitější, ale samozřejmě jsem za to rád. Cítil jsem tlak, ale jsem rád, že jednou budu moct říct, že to, co jsem dostal za úkol, když jsem před třemi lety dostal kapitánskou pásku, jsem splnil.

Sezónou jste proletěli bez nějaké výraznější krize. Jednoznačná základní část, jednoduše zvládnuté druhé kolo play-up. Z diváckého pohledu se to vlastně zdálo jako idylka. Přesto nastal nějaký okamžik, kdy to na vás trochu spadlo? Kdy si jako kapitán musel zakročit a nějak tým motivovat, nakopnout?

Já bych rozdělil sezónu na více částí. Ta první nastala od příprav na sezónu, přes Czech open, pohár až k prvním kolům. V týmu došlo k velké obměně, hodně zkušených, klíčových lidí z předchozích let, skončilo. Naopak přišlo hodně kluků z venku. Hodně se měnila výstavba kádru. Začátek tak byl hrozně důležitý v tom, abychom nastavili ty interní pravidla, abychom doopravdy pochopili, jak je pro nás ten postup důležitý. Že to tady není o tom, že si v Olomouci „ťukám florbal“, ale že máme jasný cíl, že to musí být cíl všech, a že tohle je ta cesta, po které budeme kráčet. Začali jsme velice dobře, prvních pár kol jsme vyhrávali, do sezóny jsme vstoupili výborně, a to nám tak dodalo klid.

Překvapivě jsme zvládli úplně v pohodě i období kolem Vánoc, kdy se to většinou láme. Kdy je to pro všechny už dlouhé a všichni už vyhlížejí volno. Byla tam jen jedna pohra v Paskově, která měla navíc i spoustu jiných příčin. Prohráli jsme v prodloužení, s čímž jsme byli v pohodě, a jinak jsme to zvládli dobře.

Pak nastala poslední fáze. Měli jsme loňskou zkušenost s tím, že i když vedeš 2:0 na zápasy, můžeš prohrát. Že musíš opravdu jít zápas od zápasu, a že ti to vyhraje spíš pevná defenzíva. S Vysokým Mýtem jsme to tak prostě zvládli. Proti Hornets tam byly dva důležité body. Jako tým jsme se totiž ještě nenaučili snášet dobře prohry. Třeba když jsme prohráli druhý zápas a jeli do Brna, cítil jsem v ten moment, že nás to tíží a trápí, a měl jsem trochu strach, že začneme bláznit, a že vznikne panika. Pak jsme vyhráli třetí zápas a byli jsme zase dejme tomu nahoře, jenže jsme znovu rupli a dostali se pod deku. Každý měl následně neděli na to, aby se připravil na poslední zápas. V pondělí jsem už zase cítil, že na tom všem strašně záleží, a že to prostě urveme. Takže takhle to bylo v jednotlivých fázích sezóny.

Jak těžké bylo vlastně letošní play-up? Myslím to v tom kontextu, že základní fázi jste profrčeli a víceméně jste „neměli soupeře“, a tak to bylo vlastně i v té první play-off sérii. Motivace samozřejmě byla obrovská, ale přesto nemysleli jste si, že to půjde trochu i samo? A dokázal bys to srovnat s loňskem a sérií proti Blansku?

Možné podcenění před Vysokým Mýtem fakt nehrozilo. Před Hornety možná ze začátku trošku bylo. V týmu ale zasáhli ti zkušenější. Možná jsme kvůli tomu prohráli ten druhý domácí zápas, nevím. Co se týče srovnání s Blanskem. I loni jsme hráli pátý zápas, ve kterém jsme nakonec vypadli. Když bych ale srovnal to mentální nastavení a chuť v kabině před rozhodujícím zápasem, tak jsem prostě cítil, že letos to chceme ještě mnohem více.

Teď jste na Národní ligu určitě natěšeni. Je ještě asi brzo na stanovování nějakých cílů společně s realizačním týmem, ale určitě jste v kabině už trochu probírali, kde byste příští rok mohli v tabulce skončit…

Rozhodně do toho půjdeme s pokorou. Spoustu týmů známe, dva roky zpátky vypadala Divize podobně, jako letos „Národka“. Soutěž letos vypadala strašně vyrovnaně a myslím si, že byla kvalitní. Kdybychom dokázali hrát poklidný střed, a třeba urvali top osmičku a šli do play-off, tak by byli všichni spokojení. Určitě se budeme chtít vyhnout skupině o záchranu. S trenéry jsme to ale ještě samozřejmě neprobírali a cíle ještě nepadly. Ale prostě nebudeme chtít hrát o záchranu.

Čekají vás známé týmy, jako jsou Hranice, Šumperk, Třinec, Zlín a Přerov. Všechno kluby, se kterými jste ještě nedávno hrávali. Jak se těšíte na konfrontaci s těmito známými, a často regionálními rivaly? Anebo se více těšíte na souboje s týmy, se kterými se tolik neznáte, jako jsou například Havířovy či Opava?

Nedokážu říct. Zápasy s týmy, se kterými jsme se potkávali, budou možná trochu vyhrocenější, pokud je to to správné slovo. Ony moc dobře ví, jak dlouho chtěla Olomouc postoupit. A budou nám chtít ukázat, že jsme teď ve vyšší soutěži, a že tady nebudeme vyhrávat 20 ze 22 utkání. Co se týče týmů, jako je Havířov atd., bude to další výzva. Vyloženě se na žádné zápasy netěšíme víc nebo míň. Budeme se hlavně soustředit na to, abychom uhráli co nejvíce bodů, a abychom byli právoplatným a kompetitivním týmem v soutěži.

Kdybych se ještě vrátil přímo k tomu postupu, kolik ti přišlo zpráv a gratulací?

Přesně jsem to nepočítal. Strašně moc lidí, kterým na tom záleželo, bylo na hale, takže jsme ten zážitek prožili s nimi. Hodně jsem si vážil toho, že přišly gratulace třeba od trenérů, kteří mě trénovali v minulosti. Byl jsem rád, že to sledovali. Je to takový odkaz pro mě za ty léta, co se ve florbale pohybuji. Spousta členů a hráčů z naší mládeže to taky sledovalo a zajímalo je to. Takže mě to těší spíše z tohoto hlediska.

Jak dlouho se na apríla (v den postupu) slavilo? A kde?

Slavilo se, myslím, rozumně a obstojně tomu, jak si ten moment zasloužil. Oslavy pak byly rozfázovány do více části, takže všechno neproběhlo hned v to pondělí. U toho bych asi raději zůstal (směje se).

Co se týče tebe osobně jako hráče, letos si zaznamenal méně kanadských bodů než v předchozích dvou sezónách. Měl jsi v týmu i nějakou odlišnou roli?

Ano, bodů jsem měl míň. Byly tam dva faktory, ten první byl ten, že jsem léta hrával se Šimonem Borikem, který tu už není (aktuálně hostuje v Saros Olomouc – pozn. red.). Trochu jsem musel změnit mé vnímání nějakých automatismů, které jsme se Šimonem měli. Druhý bod byl ten, že když jsem měl v lajně Jeldu a Igyho (Tomáše Jelínka a Igora Macháčka – pozn. red.), kteří jsou výborní ve finální fázi hřiště, mají kvalitní zakončení a jsou to bodoví hráči, tak jsem věděl, že jim budu muset dávat nějaký servis zezadu, abychom fungovali i do defenzívy a nedostávali góly. To se někdy plnilo, někdy třeba ne. Například v těch dvou prohraných zápasech v play-up, ve kterých jsme dozadu jako lajna dobře nefungovali. Ta má role se trochu změnila, je to tak. 

Loni jsi mi říkal, že tady v FBS máš pocit nedokončené práce. Jak to vnímáš letos? Dokončil jsi, co jsi potřeboval? Národní ligu si určitě budeš chtít zahrát. Jak to bude pokračovat s tvou hráčskou kariérou?

Jo, je to pravda, co jsem říkal. Nevím, jestli mám pocit, že jsem práci už dodělal. Beru to tak, že klubu jsem už dal to, co jsem vnitřně cítil, že je mojí povinností mu dát. „Národku“ si zahrát chci, samozřejmě jsem ale realista, bude potřeba se pobavit s trenérem o tom, jakou budu mít roli v týmu. Hrát chci ale pořád.